27.11.2022
Nocleh: Strahan Village (západní pobřeží)
Počet ujetých km: 179
Ranní příjezd do Cradle Mountain NP z Promised Lanad (Promised Land – AAA Granary Accommodation). K přesunům v Cradle NP lze používat jen jejich místní shuttle autobusy (jezdí každých 15 minut až do 16:30 hod), které jsou na základě zaplaceného vstupného do národního parku pak už zdarma. Silnice v národním parku jsou totiž velmi úzké a rozhodně nejsou připraveny na velký provoz, zároveň tím šetří národní park.
V návštevnickém centru jsem získala potřebné informace o možných trasách a přestože nebylo hezké počasí (teplota byla 7C dole, hodně pršelo a foukalo), rozhodla jsem se pro delší trasu z těch jednodenních a to hned z několika důvodů. Trasy okolo zastávek jsou plné turistů, kteří toho moc nenachodí a zároveň na vzdálenější trase je šance vidět různé části parku a tím i více přírody. Všechno z toho se mi nakonec potvrdilo.
Začátek cesty byl velmi milý, potkala jsem vombata (wombat), které jsem den předtím viděla v přírodní ZOO. Vombati jsou běžní v Tasmánii, ale i v Austrálii. Vombati jsou vačnatci býložravci, kteří mají strašně pomalý metabolismus. Trávu, kterou sežerou, tráví až 14 dnů. Vombat vypadá jako neohrabané medvídě křížené s křečkem. Zdání klame, toto zvíře dokáže vylézt na strom, ponořit se do vody (šla jsem kolem Wombat poo, ale žádného jsem neviděla, asi byli všichni ponořeni ve vodě 😂) nebo utéct, protože jsou schopni utíkat rychlostí 40 – 60 km/hod. Je pravda, že jsem je klidně mohla přehlédnout, protože jsou stejně barevní jako místní příroda.
Nejvyšší hora v Cradle Mountain je 1545 m.n.m. Já jsem zdaleka nevylezla tak vysoko, sice jsem měla namířeno na vyhlídku Crater peak, ale pod vrcholem jsem se ještě s jedním párem otočila, protože strašně foukalo a byla mlha, že lézt na vyhlídku byl úplný nesmysl. Nehledě na to, že to bylo i nebezpečné, protože se tam lezlo hodně strmě.
Šla jsem tedy trasu kolem jezer Crater Lake, Wombat Poo, Lake Lilla a Dove Lake (3 hod) přes všechny možné kopce a byla to fascinující podívaná. Neumím si představit, jak krásné by to bylo, kdyby by k tomu celou dobu svítilo sluníčko, na pár minut se mi sice ukázalo, ale to byly jen takové záchvěvy.
Cesta vedla sice kolem jezer, ale i přes kopce. V jednu chvíli jsem myslela, že mne to odfoukne. Cesta byla opravdu velmi strmá, takže místy jsem se musela držet řetězů, což s úplně mokrými rukavicemi nebyla žádná sláva.
